Prohlášení profesora Vojty, že
… matka intuitivně pracuje vždy správně a dítě od ní léčbu stejným způsobem přijímá…
se postupem času stalo téměř zaklínadlem. Nejedna maminka potřebuje slyšet přesně to a zcela jí to stačí, aby nabrala sil a náročnou terapii ustála.
Ale co když to nestačí? Co když ji to ještě více znejistí? Jak to vlastně Václav Vojta myslel?
Neměla jsem možnost se ho zeptat. Celý život se ale pohybuji v terapii – buď ve své vlastní, nebo jako člověk, co cvičí s dětmi, a svého času také jako matka dítěte v terapii. V každé roli jsem měla možnost uvědomit si něco jiného.
Jako pacientka, že terapie mi nepřináší jen fyzické uvolnění, ale také spouští nejrůznější emoce, které běžně zadržuju nebo prostě nedokážu prožít, protože na ně v napětí způsobeném těžkou poruchou není prostor (nejdříve frustraci, potom vzdor a nakonec euforii) . A že, i když je možná nedám najevo, mi velmi záleží na tom, kdo je v tu chvíli právě v mé blízkosti.
Jako člověk, co se věnuje dětem, se mi posléze potvrdil můj pocit, že tím momentem, na který děti reagují tím nejintenzivnějším vzdorem a pláčem, není vyprovokovaná reakce sama o sobě, ale to, co následuje potom – moment, kdy ho držím a kdy, i když prochází těžkou chvílí, protože se děje něco, co nemůže ovládat, ho nepustím a neustoupím mu. Prožitek má v tu chvíli dvě specifické roviny – fyzickou a ego.
Ego! Na člověka, který s dítětem pracuje reaguje jednoduše – ne, nelíbí se mi to, co děláš, ale cítím z tebe autoritu a sebevědomí a přirozeně tě respektuji.
Na mámu ale docela jinak. Máma totiž není jen autorita. Máma je učitel, ochránce a prostředník mezi nejistým dítětem a hlučným a rychlým světem kolem. Máma je tím, koho miluje nejvíc na světě. Ten, koho bude nejdůrazněji provokovat, ale také ten, komu se nejdříve svěří a odevzdá.
Rozdíl mezi tím, když cvičí máma a když terapeut, je pro dítě podstatný především způsobem, jakým s ním matka komunikuje. Terapeuta může „strpět“ a dál se od něj neučit, ale mámu napodobuje ve všem.
Jako matka dítěte v terapii jsem si uvědomila, že když profesor Vojta zmiňoval intuici jako hybnou a léčivou sílu terapie, narážel tím velmi pravděpodobně na skutečnost, že nakonec jsou to ze všeho nejvíc emoce matky a její vztah k dítěti , které rozhodují o tom, jaký bude výsledek.
Když se rozhodnu cvičit, udávám tím dítěti velmi jasné hranice a ono nemá jinou možnost než v nich setrvat, jakkoli se mu nechce. Učím ho respektovat.
Když v cvičení vytrvám a spolu s dítětem se den za dnem spouštím do velmi choulostivých hlubin mysli i těla, dávám mu tím najevo, že jsem s ním, ať se děje cokoli – když se rozhodnu vnímat to jako problém a zátěž, dám dítěti vlastně souhlas vzdorovat.
Když budu ale pokaždé vděčná za možnost pomáhat mu k lepší budoucnosti a budu ho podporovat, aby cvičení ustálo, umožním nám oběma rozlišit, co je důležité, a umožním mu rozvíjet svou vnitřní sílu a odvahu.
Sebelepší terapeut nemůže tento prostor dítěti nabídnout, protože s ním nemá onu hlubokou vazbu.
Bez tohoto vnitřního prostoru je vždy možnost, že dítě nedovolí, nedá souhlas a nepřijme změnu, kterou mu terapie nabízí. Bez mateřské přítomnosti bude Vojtova terapie vždy jen tvrdá dřina a bude záležet na schopnostech terapeuta si dítě získat, ale s mámou v zádech se najednou má šanci změnit v něco jemnějšího. V terapii, která je sice hodně nepříjemná, ale dítě ji naprosto automaticky (podvědomě) akceptuje, protože je jejím prostředníkem máma.
Ta máma, která je prostředníkem tisíců dalších procesů, které mají jedno společné – BEZPEČÍ. Nic nemá v konečném důsledku všech terapií větší váhu než vlastní pocit bezpečí.
Jsem přesvědčená, že tohle je to, co měl pan Vojta na mysli …
– Petra Fridrichová
Co tedy napsat závěrem?
Jako zdravotnický profesionál s letitou praxí chci poděkovat panu profesorovi Václavu Vojtovi za jeho pokoru, vytrvalost, profesionalitu a nekonečnou lidskost projevovanou, jak dětem v terapii, tak jejich rodičům.
Petra Fridrichová
Se narodila ve 28. týdnu těhotenství. V prvním týdnu života utrpěla velké krvácení do mozku, z kterého se časem vyvinula dětská mozková obrna (DMO), která ji byla diagnostikována až v jejích čtyřech letech. Od té doby Petra cvičí Vojtovu reflexní lokomoci. Nevzdala se. I přes to všechno bere život s optimismem a nakažlivým humorem. Věnuje se dětem a sama je mámou malé Zoe. Dvakrát byla řečnicí na TEDx Prague.
Je to jediný člověk, který umí popsat, co při terapii Vojtovou reflexní lokomocí prožívá!!!