Biomedicínské inženýrství tvoří most mezi medicínou a technikou

Ing. David Pospíšil, Ph.D. Zdroj: archiv Ing. Davida Pospíšila Ph.D

S ing. Davidem Pospíšilem, Ph.D., předsedou pracovní skupiny KardioTech působící v rámci České kardiologické společnosti, jsme hovořili o jednom z dynamicky se rozvíjejících oborů současné medicíny, jenž nabývá významu zejména v oblasti interdisciplinární spolupráce.

Co je oborem působnosti biomedicínského inženýra?

Biomedicínské inženýrství podle jedné z definic představuje aplikaci inženýrských postupů v medicíně a biologii. Pokud se zaměříme na zdravotnictví, v České republice rozlišujeme několik specializačních oborů, po jejichž absolvování – atestaci – se uchazeč stává biomedicínským inženýrem se specializovanou způsobilostí, respektive klinickým inženýrem. Uplatnění však tito odborníci nalézají i mimo zdravotnictví. Nejčastěji pak pracují ve státním či soukromém sektoru, kde jsou často ve vývojových a výzkumných, konzultantských či manažerských pozicích. Několik absolventů, které jsem osobně poznal během studií či později, ve zdravotnickém světě úspěšně podniká.

Kde všude můžeme biomedicínské inženýry ve zdravotnictví najít?

Možnosti uplatnění nacházejí v několika ucelených oblastech, vycházejících ze specializačních směrů. Kromě kardiologie, kardiochirurgie a cévní chirurgie se jedná o radioterapii, zpracování a analýzu biosignálů, anesteziologii, resuscitaci, intenzivní péči a mimotělní očistu krve.

Jaké oblasti medicíny se bez biomedicínských inženýrů neobejdou?

Oblastí je několik, od čistě technických, jako jsou například oddělení zdravotnické techniky, správa a údržba lékařských přístrojů, až po specializované medicínské provozy. Mezi ně, v nejrůznějších medicínských oborech, bezpochyby patří invazivní a intervenční elektrofyziologie, intervenční kardiologie, neinvazivní kardiologie, akutní medicína, telemedicína, spánkové laboratoře, obecně operační sály, centra nukleární léčby, epileptologická centra, dialyzační centra, transplantační centra, oftalmologie a další.

Jaké předpoklady jsou k vykonávání profese třeba, myslím tím vzdělání?

Vzdělání nutné k výkonu povolání je možno rozdělit na několik fází, stupňů. Prvním krokem je absolvování bakalářského oboru a získání odborné způsobilosti biomedicínský technik (přístup ke specializované způsobilosti klinický technik). Druhým krokem je absolvování navazujícího magisterského stupně a získání odborné způsobilosti biomedicínský inženýr (přístup ke specializované způsobilosti klinický inženýr). Nejlogičtější a nejčastější cestou je studium bakalářského a navazujícího magisterského stupně s následnou přihláškou do specializační přípravy ve vykonávaném zdravotnickém oboru. Zoufat nemusejí ani absolventi příbuzných VŠ oborů, kteří se mohou přihlásit do akreditovaného kvalifikačního kurzu (Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví). Následně po postgraduálním rozdílovém studiu požadovaných modulů a státní závěrečné zkoušce mohou získat odbornou způsobilost biomedicínský technik či inženýr a zařadit se do specializačního vzdělávání.

S jakými přístroji nejčastěji konkrétně Vy pracujete?

V rámci svého zaměření nejčastěji pracuji s vybavením elektrofyziologických sálů: elektrofyziologický systém Abbott (St. Jude Medical) EP4 WorkMate, mapovací sytém Biosense Webster Carto, programátory kardiovaskulární implantabilní elektronické techniky výrobců Abbott, Biotronik, Boston Scientific, Medtronic, Sorin (LivaNova, MicroPort), ultrazvuk GE Vivid S70N a mnoho dalších. Dále se ve své praxi setkávám s celou řadou simulátorů, v rámci FN Brno i v simulačním centru SIMU.

Jak je Vaše zapojení do odborných týmů vnímáno lékaři?

Myslím, že obecně velmi dobře. Biomedicínští inženýři, kteří svou práci dělají se zájmem, se těší velmi dobrému vztahu s lékaři a jsou jimi vítanými kolegy. Prostředí nemocnic již dávno není doménou pouze lékařů a sester, a zapojení dalších profesí s různými dovednostmi a kompetencemi je zcela logickým důsledkem evolučního vývoje doby. Biomedicínské inženýrství dlouhodobě nazývám mostem mezi medicínou a technikou, a je jisté, že toto pojítko nabývá na významu. I tak se ale najde skupina, především starších lékařů, kteří jsou k našemu oboru, či k naší cestě ke zvyšování kompetencí, spíše skeptičtí.

Jaký je očekávaný vývoj Vašeho oboru do budoucna?

Medicína je v určitých oborech čím dál více technizovaná a stále složitější technologie vytvářejí prostor pro interdisciplinární profesionály, kteří mají v rámci dané problematiky, respektive obecně své specializace, hluboký vhled do technické i medicínské části celku a dokážou je účinně propojovat. Postupem času se dá očekávat progresivní integrace biomedicínsky vzdělaných pracovníků a zvyšování jejich kompetencí.

Je možno situaci v oboru v ČR porovnat se zahraničím?

V České republice jsme ve specifickém postavení – biomedicínský inženýr se po absolvování vysoké školy specializuje, a i po atestaci má poměrně široký záběr. Z mého pohledu je to ovšem dobře a podobá se to vzdělávání lékařů. V mnoha zemích západního světa běží vzdělávací programy, které vedou k podobným pracovním činnostem, jako u nás. Jsou utvořeny přímo pro výkon konkrétních činností, např. technické srdeční elektrofyziologie či echokardiografie, která ale nenavazuje na předchozí studium biomedicínského inženýrství. Tyto vzdělávací programy nejsou souměřitelné. V západním světě je absolvent biomedicínského směru spíše výzkumně zaměřený pracovník připravený na doktorské studium a následnou vědeckou kariéru, buď na univerzitní, nebo „industry“ půdě. Současným tématem v ČR je echokardiografie prováděná nelékaři. Poměrně horlivě se diskutuje o tom, zdali vůbec ano, a případně jakým způsobem, nastavit vzdělávací proces. S tím souvisí otázka, pro koho by bylo vzdělávání určeno: biomedicínští inženýři jsou pro tuto subspecializaci z podstaty „převzdělaní“. V tomto konkrétním případě se však ukazuje, že v ČR (proti řadě západoevropských zemí) pro tuto změnu ještě nenastal ten pravý čas, odborná společnost je k tomuto kroku převážně skeptická.

Jaké je pracovní začlenění biomedicínských inženýrů na domovských univerzitách? Tím myslím kombinaci technické a lékařské fakulty, kde probíhá jejich pregraduální studium.

Pokud se absolvent rozhodne setrvat na akademické půdě, děje se tomu tak v prvopočátku nejčastěji z důvodu navazujícího doktorského studia. A to buď ve větvi biomedicínského inženýrství v případě technické fakulty, či v neurovědách, biomedicínských vědách, nebo v kardiologii v případě lékařské fakulty. Naše Lékařská fakulta Masarykovy univerzity přímo nabízí doktorské studium vnitřního lékařství se specializací kardiologie i pro absolventy příbuzných oborů. Kromě lékařů tak mezi studenty najdete biostatistiky, farmakology, fyzioterapeuty či právě biomedicínské inženýry. Po získání doktorátu pak samozřejmě mohou v akademické a vědeckovýzkumné dráze na daném pracovišti pokračovat.

V Brně bylo nedávno otevřeno Centrum simulační medicíny (SIMU), existuje takové zařízení ještě někde v České republice, či kde nejblíže najdeme instituci srovnatelného významu?

Ano, je tomu tak. V říjnu loňského roku bylo simulační centrum otevřeno. Prezenční výuka lékařství a zubního lékařství je snad jako jediná plně zachována i při mimořádných opatřeních souvisejících s epidemickou situací. Srovnatelné zařízení v ČR absolutně neexistuje a podle mých informací se mluví o výstavbě simulačního centra v Praze. SIMU je největším a nejmodernějším simulačním centrem ve střední Evropě. Zařízení podobného rozsahu je možno najít na západ od ČR, například v Německu.

K čemu zařízení takového rozsahu slouží a co najdeme uvnitř?

SIMU je vybavena jako reálná nemocnice, včetně plně vybaveného vozidla záchranné služby. V areálu najdeme urgentní příjem, operační sály, jednotky intenzivní péče i standardní pokoje. Kromě medicínských přístrojů jsou nedílnou součástí simulátory a trenažéry od jednoduchých až po 3D virtuální simulátory nejvyšších tříd, které poskytují věrný zážitek z například z resuscitace, arthroskopického výkonu či stentingu tepny při výkonu perkutánní koronární intervence. Nedílnými součástmi jsou nejmodernější simulátory dětských i dospělých pacientů, porodní simulátor, novorozenecký simulátor, pokročilé simulátory kardiopulmonální resuscitace. Pro výuku zubního lékařství je k dispozici 70 moderních trenažérů.

Jak taková výuka probíhá?

Simulační centrum zpřístupňuje zcela novou cestu k výuce všeobecného i zubního lékařství. Pomocí simulátorů si student aktivně osvojí praktické diagnostické i terapeutické techniky a k reálnému pacientu pak přichází s dovednostmi, které výrazně ulehčí další postup. Výuka však přináší mnohem více: propracovaný systém scénářů přináší zážitek velmi blízký skutečnosti, učí zvládat stresové situace a buduje skupinovou spolupráci.

Kdo v SIMU pracuje?

O chod centra se stará široký tým odborníků. Jsou to administrativní pracovníci, zdravotní sestry, medici, lékaři, technici, biomedicínští inženýři… V souhře těchto profesí se student ocitá v jedinečném prostředí, odnáší si cenné zkušenosti a dovednosti, které by jinak získal nejpravděpodobněji až ve skutečné  lékařské praxi.

Ing. David Pospíšil, Ph.D.
• Absolvent biomedicínského inženýrství Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií na VUT.

• Atestoval v technické kardiologii na Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví.

• Získal doktorát v oboru vnitřního lékařství se specializací kardiologie na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, kde na částečný úvazek pracuje na pozici odborného asistenta a podílí se na simulačním centru SIMU.

• Je vedoucím biomedicínským inženýrem na Interní kardiologické klinice Fakultní nemocnice Brno (IKK FN Brno), kde pracuje v oboru srdečních arytmií, především jejich invazivní diagnostiky a nefarmakologické terapie (srdeční elektrofyziologie), včetně kardiostimulační techniky.

• Kardiologické problematice a výzkumu v srdeční elektrofyziologii se věnuje cca devět let.

• Během stáže na George Washington University ve Washingtonu, D.C., se významně podílel na vývoji unikátní metody a vlastního funkčního návrhu katétru, a je spolutvůrcem patentu s americkou i celosvětovou registrací.

Ing. Šárka Spáčilová