Aquahealing, slovo které jsem zaslechla náhodně před lety, když jsem hledala možnosti relaxace. V první fázi, to byla detektivní práce. Najít v České republice nějakou dobrou terapeutku nebylo vůbec jednoduché. Ale když mě něco zaujme, nedá mi spát, hledám možnosti, jak se dostat k odpovědi. Moje mise byla úspěšná. Ten, kdo mě zná ví, že jdu velmi často do všeho po hlavě. No, valašské svéhlavé kořeny nezapřu, takže ani to, že v rámci terapie půjdu pod vodu se skřipcem na nose mě neodradilo. A tak si můžete přečíst, jak to vypadá, když se šéfredaktorka ponoří do hlubin.
Znáte to, dnes je to pouhá informace, ale máte tam to skryté „cink“, kdy vás to zaujme a nastaví zelený praporek, chci, abych ses mnou zabývala. Byl to čas, kdy jsem si sama osobně procházela těžkým syndromem vyhořením. Rozervaná na kusy, nespavost byla moje každodenní realita, váha ukazovala 48 kg při výšce 172 cm a já bojovala. Za sebe. Za život. Hledala jsem možnosti… To kouzelné slovo bylo – AGUAHEALING.
Neváhám. Zvedám telefon, volám. S Peťou jsem si domluvila termín. Jsem zvědavá, den před terapií nespím. Tedy vlastně díky syndromu vyhoření už nespím skoro šestý měsíc víc, jak 2 hodiny denně. Ale to jsem si odskočila do jiného příběhu.
Vcházím do recepce.
Právě vyšly dvě mladé ženy ze šatny. Tváře měly usměvavé, odpočinuté, uvolněné a tak nějak prapodivně a pozitivně klidné. Smály se na celý svět. Ještě jeden telefonát, znáte to – nepsaný zákon, když někam jdete, začne být neodbytný a neúprosný.
Vstup do šatny.
Náhodně jsem si vybírám skříňku a musím se smát. Zase mám na klíči domeček (přívěšek). Nevím, co to má znamenat, domečky mě pronásledují už od let mateřské školy. Všichni měli na skříňkách zvířátka a já tam měla prostě barák ( brala jsem to jako velkou újmu 🙁 )
No, ale posuneme se dál…
Hurá do plavek, směr sprcha, bazén. Ještě probíhal aquahealing u jednoho páru. Jakožto správný vědátor stojím opodál a pozoruji. Je úžasné sledovat, jak se lidem zobrazují pocity na tvářích. Když si tuto terapii prohlédnete na videu je to jiné, než když ji vidíte LIVE. Přišla řada na mě. Náš počet v bazénu byl – dva terapeuti a dvě klientky. Všechny jsme si potykaly, abychom tím určitou důvěru navodily.
S Peťou jsme se domluvily, že se až v průběhu terapie rozhodneme, jestli půjdeme i pod vodu. Na rovinu. Měla jsem určité obavy, co když se začnu topit. Peťa mi pohotově odpověděla: „Až se budeš cukat pod vodou (tzn. že se budu topit), tak tě vytáhnu.“ Ať žije černý terapeutický humor! Nicméně touha po tomto prožitku překonala i mé obavy a vnitřní strachy. Celý proces jsem pojala jako pokus na své osobě se vším všudy.
Jako správný analytik bych tuto terapii rozdělila do 3 fází.
1) FÁZE UVOLNĚNÍ A „VOZENÍ“ VE VODĚ
Oči jsem zavřela a nechala se sebou dělat cokoliv…bylo to jemné, příjemné, v teplé vodě, která vás nadnáší…
Co mě hodně překvapilo byla moje psychika – hlavou mi běželo obrovské množství myšlenek – lidi, situace, hledání řešení, komunikace, problémy, stanoviska, lidi ke mě přicházeli a odcházeli. Jedním slovem to byl CHAOS. Nebylo to nepříjemné, nebezpečné, jenom to tak prostě bylo.
2) FÁZE UTERINNÍ
…pak jsem se trošku probrala, na nos si připevnila skřipec, abych mohla i pod vodu.
V hlavě mi zase běžela otázka, zvládnu to?
S Peťou jsme si domluvily signály, abych měla čas se nadechnout a připravit se, že půjdu pod vodu. Napřed jsme vyzkoušely naše pokyny, párkrát mě Peťa ponořila, nechala vydýchat, zvyknout si na tuto novou skutečnost.
Plynule jsme přešly na protahování pod vodou a tzv. klubíčkování – stočení mě celé do velkého klubíčka a držení v této poloze. To bylo úžasné… A na tuto chvíli nikdy v životě nezapomenut, tak silný to byl zážitek. Ve zlomku vteřiny mě problikl obraz, plný pocitů, jako když cvakne spoušť na fotoaparátu.
Byla jsem maličká, odhadem takový 24. týden těhotenství, měla jsem ještě hodně prostoru v děloze a jenom jsem si tam tak hezky plavala. Do celého těla se mi vlila vlna neskutečného štěstí a bezpečí. Tak mi bylo u mámy dobře. Takový pocit jsem nikdy ve svém životě ještě nezažila. Bylo to naprosto úchvatné a úžasné, ten pocit jsem si v sobě uchovala, vtiskla ho do paměti a nikdy jej nezapomenu!
3) FÁZE ČISTÍCÍ
…stále jsme pokračovali v ponořování a protahování, trvalo to asi ještě deset minut, možná déle, nevím, netuším.
Otevírám oči, opřená o stěnu bazénu. V hlavě mám vymeteno a to doslova! Nic mě netrápí, nic neřeším. Prostě čisto, uklizeno.
Text: Markéta Křížková
Foto: Archiv Doteková terapie®