Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch kritizuje lékařskou komoru, podle něj nenavrhuje řešení problémů. Eskaluje nátlak, kterým si chce komoru podrobit. Jak ale říká v rozhovoru šéf lékařské komory Milan Kubek: „Není naší chybou, že pan ministr nic nedělá.“
Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch na sjezd nepřijel a prohlásil, že ČLK jen kritizuje, nenavrhuje, jak problémy řešit a s ministerstvem zdravotnictví více nespolupracuje na změnách systému. Je toto tvrzení pravdivé?
Ministr Vojtěch nepřijel prostě proto, že se lékařů bojí. Pozvání nepřijal ani premiér Babiš, který drží nad svým neschopným ministrem ochrannou ruku. Je to taková pštrosí politika strkání hlavy do písku před problémy, které nechtějí nebo neumí řešit. Adam Vojtěch si s pomocí poradců vypiplává mediální obraz úspěšného ministra a bojí se toho, že by mu jej diskuse s lékaři mohla pokazit. Proto se setkává pouze s těmi, kdo mu přikyvují.
Lékařská komora již v roce 2016 na svém mimořádném sjezdu schválila Krizový plán pro zdravotnictví. Ten jsme předali panu ministrovi hned při jeho nástupu do funkce společně s nabídkou, že mu pomůžeme prosazovat nezbytné změny, z nichž některé nemusí být právě populární, ale zdravotnictví je potřebuje. Není naší chybou, že pan ministr nic nedělá. Zdravotnictví na to však doplatí. Škoda těch ztracených let, kdy jsme se v čase ekonomického růstu mohli připravovat na dobu, až ekonomika ochladne.
Z usnesení i atmosféry sjezdu vyplynulo, že rozdělení lékařů při vyjednávání o úhradách na rok 2020 nadělalo hodně „zlé krve“, podaří se podle Vás opět sjednotit jednotlivé segmenty už pro další jednání. Tedy až opadnou rozhořčené emoce?
Lékaři bohužel nikdy nedokázali vystupovat vůči politické reprezentaci ani pojišťovnám jednotně. Pokud bychom byli jednotní, byli bychom dnes mnohem dále a nemuseli bychom se dohadovat o každou korunu.
Jaké dopady má tato nejednotnost při jednání s ministerstvem a zdravotními pojišťovnami?
Staré římské „Divide et impera“ stále platí. Pojišťovny i politici to ví a šikovně tuto taktiku využívají. Lékařská komora hájí práva soukromých lékařů v dohodovacích řízeních prostřednictvím své „dceřinné organizace“ ČLK-o.s. Naše síla je dána počtem plných mocí, které nám pro jednání soukromí lékaři pošlou. Těší mne, že soukromí lékaři oceňují náš zásadový postoj a že nám plné moci ke svému zastupování posílají.
Aktivně se účastníme jednání ve čtyřech segmentech (praktičtí lékaři, ambulantní specialisté, ambulantní gynekologové, komplement). V letošním roce mohli být naši vyjednavači přehlasováni, protože počet plných mocí, kterými disponujeme, nebyl dostatečný. K radosti ministra Vojtěcha i zdravotních pojišťoven mohly tak být uzavřeny dohody, se kterými komora nesouhlasila.
Je škoda, že většina účastníků dohodovacího řízení se pro rok 2020 spokojila s úhradami, které jsou hluboko pod ekonomickými možnostmi zdravotních pojišťoven, na jejichž účtech leží desítky miliard korun. Proč to udělali, o tom můžeme pouze spekulovat. Vždyť kdy jindy, než v čase ekonomické prosperity, jsme si měli důrazně říci o to, aby nám pojišťovny za naši práci platili více než dosud. Pokud přijde krize, kterou nás ministr Vojtěch straší, pak nedostaneme tuplem nic.
Aby se toto fiasko příště již neopakovalo, budeme potřebovat více plných mocí od soukromých lékařů. Česká lékařská komora je natolik silnou a sebevědomou organizací, že nemáme zapotřebí kupovat si na úkor lékařů přízeň politiků. Garantujeme lékařům, že nikdy nebudeme před zájmy svých členů upřednostňovat politické zájmy ministra zdravotnictví. Nepodepíšeme žádné dohody, které by nebyly výhodné pro lékaře a nikdy se nesnížíme k podrazáckému jednání. To znamená, že při prosazování zájmů jedné skupiny lékařů nebudeme poškozovat jiné kolegy. Důvěru, kterou nám lékaři projevují, nezklameme.
Budete pokračovat v upozorňování na problémy s financemi nebo počkáte na dopady?
Nemůžeme si dovolit čekat na to, až začnou zbytečně umírat lidé. Morální povinností nás lékařů je snažit se vyburcovat politiky z letargie a přesvědčit je o tom, že zdravotnictví není perpetum mobile a nemůže tedy fungovat bez peněz. Zdravotnictví však není ani žádná černá díra, za kterou je s oblibou označuje pan premiér Babiš. V sousedním Německu například přestali používat termín „výdaje na zdravotnictví“, ale hovoří v této souvislosti o „investicích do zdraví“. Právě investice do zdravotnictví patří společně s těmi do vědy a školství k těm nejefektivnějším. Vždyť pouze zdraví lidé mohou pracovat, vytvářet hodnoty a v konečném důsledku platit daně. Každá koruna investovaná do zdravotnictví se společnosti bohatě vrátí. Spokojenost a zdraví obyvatel jsou přece mnohem důležitější než pouhý nárůst hrubého domácího produktu, který o kvalitě života příliš nevypovídá. Ale i kdybychom zůstali v těch klasických ekonomických kategoriích, tak zdravotnictví je významným zaměstnavatelem i odběratelem zboží a služeb. V souvislosti se stárnutím populace jeho ekonomický význam nadále poroste. Totéž samozřejmě platí i pro sociální služby.
Komora žádá změnu úhrad, kdy současné úhradové vzorce jsou založené na počtu ošetřených rodných čísel a historických koeficientů. Úhrada podle počtu ošetřených a podle diagnóz na základě seznamu výkonů jako ceníku práce by byla spravedlivější. Máte představu o finančních dopadech této změny na systém veřejného zdravotního pojištění?
Pokud porovnáme hodnotu výkonů provedených soukromými lékaři za péči, kterou pojišťovny uznaly jako indikovanou a řádně provedenou, s tím, kolik za ni zaplatily po uplatnění regulací vyplývajících z ministerských vyhlášek, pak zjistíme, že za rok 2017 jen ambulantním specialistům zdravotní pojišťovny nezaplatily 1,3 miliardy korun. Za uplynulých šest let jde o celkem 5,5 miliardy. To vše je počítáno při ceně práce plně kvalifikovaného lékaře 512,- Kč za hodinu, což je strašně málo a navíc se tato cena práce nijak nevalorizuje v souvislosti s inflací.
Týká se podobná disproporce mezi provedenou a uhrazenou péčí i dalších segmentů?
Ano, ale v menší míře. Ambulantní specialisté jsou takovými otloukánky českého zdravotnictví.
Existuje propočet nebo odhad kolik péče zůstává ve zdravotnictví neproplaceno celkově?
Budou to desítky miliard korun, ale přesněji se to odhadovat netroufám.
Žádáte zrušení matematických automatických regulací úhrady zdravotních služeb s tím, že efektivitu by měly hlídat revizní systémy pojišťoven. Jak se k tomuto staví pojišťovny? Jaký by byl přínos pro systém?
Odmítavě. Pro pojišťovny, ale i pro alibistické politiky, je mnohem jednodušší přehazovat povinnost regulovat výdaje na zdravotní péči na lékaře. To je strašně nefér. Lékaři jsou ekonomickým tlakem nucení regulovat oprávněné nároky svých pacientů. Byli to politici, kdo v ústavě i navazujících zákonech definovali nárok občanů na zdravotní péči prakticky bez jakýchkoliv omezení, a nyní odmítají zajistit peníze na zaplacení účtů. My lékaři zodpovídáme za správnou léčbu svých pacientů, nikoliv za ekonomickou bilanci systému veřejného zdravotního pojištění.
Požadujete také každoroční zvyšování platů lékařů v nemocnicích a léčebnách nejméně o deset procent. Vládou schválené zvýšení tarifních platů o 1500 Kč považujete za nedostatečné. Kde by podle komory měla Vláda najít zdroje pro toto navyšování?
Zdravotnictví je podfinancované. Současných 7 procent HDP, které dáváme do zdravotnictví nemůže stačit, když si uvědomíte, jak rychle se medicína rozvíjí a jak drahé moderní způsoby léčby jsou. Ne nadarmo doporučuje EU svým členům vydávat na zdravotnictví 9 procent HDP, přičemž v sousedním Rakousku investují do zdravotní péče 11 procent svého HDP.
Zdravotnictví prochází významnou elektornizací – erecepty, neschopenky, EET, požadujete plnou úhradu s tím spojených nákladů. Dá se odhadnout, jaký celkový náklad přehazuje ministerstvo na lékaře?
Pro jednotlivého soukromého lékaře jde o desítky tisíc korun ročně a o ztracený čas, který bychom mohli věnovat svým pacientům.
Pro pacienty v regionech je nepochybně závažná informace o tom, že se v nemocnicích mohou setkat s cizinci, kteří nemají aprobační zkoušky a pracují bez odborného vedení. Co to znamená z pohledu pacienta?
Potenciální nebezpečí. Člověk, který neumí česky a není schopen se domluvit s pacienty ani se svými spolupracovníky prostě sám léčit nesmí. Stejně tak nesmí samostatně pracovat lékař, u kterého nebyly jeho znalosti ověřeny aprobační zkouškou. Je totiž třeba přiznat, že úroveň některých vysokých škol v zemích bývalého Sovětského svazu je hluboko pod evropským standardem. Navíc se vyskytly případy cizinců s falešnými vysokoškolskými diplomy.
Je nějaká možnost, jak se proti tomu může pacient bránit?
Lékařská komora jako bezplatnou službu veřejnosti vytvořila na svých stránkách www.lkcr.cz Seznam lékařů, kteří jsou členy komory. Pokud má pacient podezření o tom, zda člověk v bílém plášti, který se ho snaží léčit, je opravdu kvalifikovaný lékař, může si zde zkontrolovat, zda dotyčný je opravdu členem komory. Pokud takového člověka v Seznamu lékařů nenajde, pak to s velkou pravděpodobností znamená, že tato osoba pracuje jako lékař nelegálně. V takovém případě by nám to měli lidé nahlásit.
Po ministerstvu žádá komora měsíční seznam cizinců s povolením k výkonu odborné praxe, co máte v úmyslu s těmito údaji dělat?
My potřebujeme vědět, kde se pohybují cizinci, kterým ministerstvo udělilo povolení pro výkon tzv. praxe a kdo na ně dohlíží. Tito cizinci totiž nesmí samostatně pracovat. V nemocnicích či léčebnách mohou působit pouze pod přímým odborným vedením plně kvalifikovaného lékaře, který musí být vždy přítomen a nemůže dohlížen na více než jednoho cizince bez aprobační zkoušky. Zároveň tento kvalifikovaný lékař již nemůže být ani školitelem nějakého našeho mladého lékaře. Ten systém je poměrně přísný a měl by garantovat bezpečnost pacientů. Bohužel zákon je plošně porušován, a to zejména ze strany regionálních nemocnic, které jsou nejvíce personálně zdevastovány. Ministerstvo zdravotnictví pak tyto nezákonnosti kryje a brání lékařské komoře v provádění kontrol. Připomíná to ruskou ruletu s životy pacientů.
Pacienti v regionech začínají jednoznačně pociťovat problémy ve zdravotnictví, nemocnice se ruší nebo omezují péči z důvodu nedostatku financí a nedostatku lékařů či sester. Může komora nějak přispět k řešení, nebo spočívá výhradně v rukou ministerstva formou financování a změn ve vzdělávání?
Musíme si nalít čistého vína. Bez peněz to nepůjde. A peníze, ty komora nemá, těmi disponuje vláda, pro kterou zdravotnictví není prioritou. Vláda však na zdravotníky kašle. Jak jinak si máme přeložit vzkaz, když od ledna vzroste plat ministra o 16 tisíc, zatím co primář v nemocnici dostane navíc 15 stovek. Pro lékaře schválila na příští rok vláda ten nejnižší možný nárůst platů ze všech zaměstnanců veřejného sektoru. Navíc, pokud pracujete v nemocnici, která se jako akciová společnost nemusí řídit tarifními tabulkami, pak nemáte garantováno vůbec nic. Jsme otevřenou tržní ekonomikou, jsme členy EU a naši občané mají právo svobodně se rozhodovat, kde budou v rámci Evropy žít a pracovat. Násilím nikdo lékaře v České republice neudrží. A čím více povinností bude ministerstvo na lékaře nakládat, tím více jich odejde.
Co by se mělo ve vzdělávání změnit, aby mladí lékaři ale nejen ti, neutíkali mimo české zdravotnictví?
Vedle nízkých platů a špatných pracovních podmínek, které se projevují nezákonně obrovským množstvím přesčasové práce, vyhání mladé lékaře do ciziny složitý systém specializačního vzdělávání. O jeho zjednodušení se komora snaží prakticky celou dobu, co jsem jejím prezidentem. Některým excesům jsme zabránit dokázali, ale musíme neustále svádět tuhý zápas s představiteli odborných společností, jejichž požadavky na mladé lékaře jsou přemrštěné. Vždyť jaký smysl má nutit naše lékaře připravovat se na atestaci třeba šest let, přičemž vzdělávání ty mladé kolegy, a dnes většinou kolegyně, navíc stojí desetitisíce korun. Část z nich raději uteče do Německa, kde složí atestaci dříve a za lepších podmínek s větším platem. Na jejich místa pak nemocnice přijímají cizince, kteří neumí česky a pracují nelegálně aniž by složili povinnou aprobační zkoušku.