Virus je drobná nebuněčná částice tvořená pouze bílkovinným pouzdrem, uvnitř kterého se skrývá dědičná informace ve formě DNA nebo RNA. Viry jsou mnohem menší než bakterie. Mezi vědci se stále vedou spory o to, zda považovat viry za živé organismy. Viry sice mají vlastní dědičnou informaci jako jiné živé organismy a jsou také schopny se rozmnožovat, nic z toho však nedokážou bez hostitelské buňky, protože nemají žádný vlastní metabolismus jako zdroj energie. Viry jsou tak někde na pomezí.
O objevu částic ještě menších, než jsou bakterie, poprvé informoval v únoru 1892 ruský botanik Dmitrij Ivanovskij. Stalo se tak na mimořádném zasedání Imperátorské akademie věd. Ivanovskij při svých výzkumech hledal původce takzvaného mozaikového onemocnění tabáku. V žádném vzorku nakažlivé mízy však nic nenašel, až prohnal mízu takzvaným bakteriálním filtrem. Bakterie, které bývají několikrát větší, se zachytí, filtrát měl být tím pádem nenakažlivý. Když jím ale badatel zalil zdravé rostliny tabáku, tak mozaikovou nemoc přesto dostaly. To dokazovalo existenci ještě menších původců nemocí, než jsou bakterie.
Ještě před koncem 19. století pak Holanďan Martinus Beijerinck nazval neznámý infekční činitel slovem virus (latinsky jed).
Podle virologa Petra Hubáčka mají viry velikost pod rozlišovací schopností světelného mikroskopu, který mikrobiologové běžně používají k detekci bakterií. Jsou vidět pouze v mikroskopu elektronovém. Testování se provádí molekulárně biologickými metodami. Při nich se ve vzorku detekují příslušné nukleové kyseliny, ať již RNA, nebo DNA. Známé viry se v nich od sebe výrazně liší. Koronaviry byly podle mikrobiologa Petra Ježka popsány již v 60. letech a u lidí se vyskytuje podle Ježka dosud sedm známých koronavirů.
Viry způsobují řadu nemocí, například rýmu, různé druhy chřipek, žloutenku, AIDS, spalničky, vzteklinu a další.
Virové onemocnění nelze léčit antibiotiky. Účinné je u některých nemocí, které způsobují viry, očkování. První očkování v moderním slova smyslu zavedl britský lékař Edward Jenner, který si všiml, že dojičky, které se nakazily kravskými neštovicemi, byly odolné i vůči pravým neštovicím. Vyrobil účinné očkování a v květnu 1796 úspěšně provedl na malém chlapci první aplikaci. Jeho metoda byla nazvána vakcinací (vacca je latinský výraz pro krávu) a rychle se z Anglie šířila do okolního světa. Dalším průkopníkem v oblasti očkování byl francouzský vědec Louis Pasteur, který v roce 1885 úspěšně použil u mladého chlapce, kterého pokousal vzteklý pes, oslabený virus vztekliny jako očkovací látku.
Mezinárodní výbor pro taxonomii virů (ICTV) uznal k červenci 2018 celkem 4958 druhů virů, řazených do 846 rodů. Podle americko-bangladéšské studie, publikované v odborném magazínu mBio, jsou ale pozemští savci nositeli 320.000 dosud neznámých virů, které pro člověka představují potenciální riziko. Podle studie kanadského virologa Curtise Suttla se například na každý metr čtvereční každý den ukládá více než 800 milionů virů.
Zajímavostí je, že přibližně osm procent lidského genomu je virového původu. Podle objevu vědeckého týmu z Tuftsovy univerzity v Massachusetts z roku 2016 se některé z nich podílejí na vzniku nádorů nebo autoimunitních onemocnění.
ČTK