Movember: Osvětu o rakovině prostaty budou šířit ženy

Zvýšené riziko onemocnění má v podstatě každý muž po 50. roce života, říká profesor Roman Zachoval

Ženy toho o rakovině prostaty a její prevenci vědí mnohem více než muži. Ukázal to průzkum, který si u příležitosti dalšího ročníku charitativní a osvětové kampaně Movember nechal zpracovat Nadační fond Muži proti rakovině. Proto se letos organizátoři rozhodli zaměřit více na ženy a šířit osvětu mezi muži právě jejich prostřednictvím. Muži totiž stále zanedbávají prevenci.

V průzkumu provedeném agenturou IPSOS vyhrály ženy nad muži poměrem 8 : 4, když prokázaly mnohem větší informovanost v oblasti rizikových faktorů i prevence rakoviny prostaty. Více informací pak mají o rakovině prostaty muži ve věku 40 – 65 let. Mladší muži mezi 18 a 39 lety v průzkumu zcela propadli.

Ženy se ve zdravotní problematice orientují zpravidla lépe. Je to dáno tím, že často pečují o zdraví své i celých rodin, důležité informace se k nim dostávají snáze a častěji.

„Tyto výsledky nejsou nijak překvapivé, ale potvrdily nám, že je potřeba muže v Česku dál vzdělávat a pomoci jim překonávat psychické bariéry. Pomoc žen z jejich nejbližšího okolí je pro tyto účely velice vhodná nejen díky důvěře a jisté intimitě, ale také nám pomůže během právě probíhající epidemie nového typu koronaviru, která nám letos znemožňuje pořádat jiné osvětové aktivity,“ uvádí Jiří Hofreitr, koordinátor Nadačního fondu Muži proti rakovině, který v Česku zaštiťuje globální osvětovou iniciativu Movember. 

Movember 2020 bude hlavně o ženách

Typický symbol Movemberu – pěstěný knírek – zůstane letos skrytý pod rouškami a respirátory. Skryto by ale naopak nemělo zůstat téma rakoviny prostaty.

„Během celého listopadu budeme šířit základní informace o onemocnění, které na pomyslném žebříčku nádorových onemocnění v mužské populaci v Česku už několik let zaujímá první místo. Určeny budou nejen mužům, ale z velké části také ženám, které tímto žádáme, aby téma se svými manžely, partnery, bratry či kamarády otevřely. Pomohou nám tím muže nenásilně přimět k debatě, zvýšit jejich zájem o zdraví pohlavních orgánů a v nejlepším případě také absolvovat preventivní vyšetření,“ vysvětluje Jiří Hofreitr.

S osvětou na sociálních sítích a webových stránkách www.nechsevysetrit.cz pomohou lékaři i známí herci Iva Pazderková a David Matásek. Novinkou je psychologická poradna, která bude fungovat na výše uvedeném webu. 

Muži podceňují preventivní prohlídky 

Lékaři v Česku každoročně diagnostikují kolem 7 500 až 8 000 nových případů karcinomu prostaty. Další tisíce zůstávají neodhaleny, protože muži nechodí na preventivní prohlídky.

„Zvýšené riziko onemocnění má v podstatě každý muž po 50. roce života a mužů ve věku 50 a více let je u nás kolem dvou milionů. Zájem o nepovinné preventivní prohlídky se ale pohybuje jen v řádu desítek tisíc. To je ostatně důvod, proč zhruba 20 až 25 procent pacientů přichází pozdě, tedy s nádorem v pokročilém stadiu,“ uvedl profesor Roman Zachoval, předseda České urologické společnosti a přednosta Urologické kliniky Thomayerovy nemocnice v Praze.

Dnešní medicína je schopna odhalit onemocněn v počátečních fázích až u 90 % pacientů. Podmínkou je, aby se nebáli přijít na vyšetření. 

Mnoho mužů má z vyšetření prostaty, které se provádí pohmatem přes konečník a krevními testy, zbytečné psychické bloky.

„Nemá smysl si nalhávat, že jde o něco příjemného. Na druhou stranu to není nic, čeho bychom se měli obávat. Doporučuji, aby se muži se svými obavami lékaři svěřili ještě před vyšetřením a požádali ho o větší ohleduplnost. Právě s odbouráváním studu a mýtů jim mohou pomoci ženy, které mají mnoho zkušeností s neméně stresujícími prohlídkami na gynekologii nebo s porody,“ vysvětluje Marek Rubricius, terapeut Nadačního fondu Muži proti rakovině. 

Současná medicína je na vysoké úrovni a v Česku jsou k dispozici všechny ve světě uznané léčebné metody. Pro zlepšení nepříliš pozitivně se vyvíjejících dat o počtu nových případů a úmrtí na rakovinu prostaty je tedy potřeba jediné – aby muži nepodceňovali preventivní kontroly.

„Není čeho se obávat, za pár dnů si na to ani nevzpomenete,“ říkají muži, kteří poprvé podstoupili vyšetření prostaty. 

Jan S. (51) 

jan s2

Před vyšetřením: Jsem šíleně nervózní, protože si nedovedu představit, co přesně mě čeká.  Něco jsem si zjistil, ale stejně si nejsem jistý, jak to bude probíhat. Ačkoliv pocházím z rodiny lékařů, trpím takzvaným syndromem bílého pláště. Jakmile překročím práh ordinace, cítím úzkost, obavy a nejistotu. Zvedá se mi tlak a buší mi srdce. A strašně nerad čekám, natož u lékaře. 

Ke kontrole jsem se nakonec odhodlal kvůli kamarádům, kteří už to mají za sebou. U jednoho z nich zjistili vyšší hladinu prostatického specifického antigenu, takže je u něj větší riziko onemocnění. Je pravda, že dřív jsme o tom nikdy nemluvili. Nebyl důvod. Teď se ale dostáváme do věku, kdy začínáme toto téma řešit, protože už to zkrátka není to, co to bývalo, jestli mi rozumíte. Nepociťuji sice žádné závažné problémy, ale je pravda, že začínám třeba víc chodit na malou.

Po vyšetření: Čekal jsem to mnohem horší a ve finále je to jen trochu nepříjemné. Vůbec to nebolí. Lékař si s vámi na začátku popovídá a provede anamnézu. Následuje vyšetření břicha pohmatem a ultrazvukem a součástí je i prohmatání šourku. Pak už vás čeká ta neoblíbená část, tedy vyšetření prostaty pohmatem přes konečník. Trvá to ale jen pár vteřin a opravdu není čeho se obávat. Za nejhorší na celém vyšetření vlastně považuji odběr krve. 

Kdybych to měl srovnat s jiným vyšetřením, tak klasická preventivní prohlídka u zubaře nebo ústní hygiena jsou pro mě mnohem nepříjemnější. Taková resekce osmičky, to je zážitek na celý život. Ve srovnání s tím je vyšetření prostaty procházka růžovým sadem. Až teď si uvědomuji, že se mi ještě dnes ráno honily hlavou všemožné důvody, proč vyšetření na poslední chvíli zrušit. Přitom není důvod se bát nebo stydět.  

Donedávna jsme s kamarády o zdraví prakticky nemluvili. Nebyl důvod. Většina chlapů je přesvědčená, že na to ještě nemají věk, že jsou zdraví a plní energie. Namlouvají si, že zrají jako víno, jenže to zrovna u zdravotního stavu nemusí platit. Je škoda, že někdy nedokážeme překonat sami sebe a své obavy. Často to nejsou obavy z vyšetření jako takového, ale spíš z možného špatného výsledku. Myslím, že je potřeba, aby i muži od jistého věku začali o zdraví mluvit otevřeně a hledali si informace. Dokud se po nich cíleně nepídíte, zůstáváte nepoučení. Když ale chcete, dohledáte spoustu zajímavostí, které stojí za to sdílet s kamarády a kolegy. 

Tomáš B. (55) 

tomáš b2

Před vyšetřením: Moje žena je lékařka a pravidelně mi připomíná, že bych ve svém věku měl absolvovat některá preventivní vyšetření. A vyšetření prostaty je jedním z nich. Sice mi to pokaždé chvíli trvá, protože jsem pohodlný, ale nakonec jsem vždycky schopný to absolvovat. 

Zhruba tuším, co mě u pana doktora čeká, protože už mi to jednou někdo popisoval. Detaily jsem si ale dopředu negooglil. Sem tam slýchávám, že je něco nepříjemný jako vyšetření prostaty, tak jsem zvědavý. Bolesti se ale nebojím a myslím, že jsem i docela otrlý, takže se ani nestydím.  

Po vyšetření: Vůbec to nebylo tak hrozný. Když jdu nemocný k praktikovi a on mi strká špachtli do krku, je to pro mě mnohem horší. Asi jsem měl štěstí na šikovného pana doktora. O bolesti vůbec nemůžu mluvit, spíš jen o lehkém pocitu diskomfortu, který bych přirovnal třeba k zácpě. Je to taková malichernost, že si na to za dva tři dny ani nevzpomenu. Stud jsem taky necítil. Vždyť jsem byl u profesionála, který taková vyšetření dělá denně. Není za co se stydět. O nic nejde. Přesvědčil jsem se na vlastní kůži, že všechny řeči a fóry kolem toho vyšetření jsou opravdu jen sranda a vyvolávají v nás zbytečné strachy a falešné představy.  

Nemám moc kamarádů mého věku. Většina kluků z mého okolí je aspoň o deset let mladší, takže se o takových tématech nebavíme. Oni prostě ještě nemají tu potřebu. A není to ani o nějaké intimitě. Chlapi jsou podle mě v takových věcech dost otevření. Jen je problém, že si příliš často hrají na hrdiny a frajeří. Jsou přesvědčení, že se jim nic nemůže stát, a když je někdo náhodou opatrnější, tak ho hned považují za princeznu nebo hypochondra. Postupem času ale přicházím na to, že to je většinou jen póza nebo maska, kterou tihle drsňáci zakrývají svůj dětský strach z doktorů.