Pomoc je možná, když přijde včas, říká legenda pražské záchranky František Ždichynec

MUDr. František Ždichynec (vpravo). Zdroj: archiv ZZS hl. m. Prahy

V rámci akce „Anděl mezi zdravotníky“, která má vyjádřit poděkování všem zdravotníkům, byl za vydavatelství A11 oceněn jeden z finalistů za svůj dlouholetý přínos ve zdravotnictví. Na otázky redakce s úsměvem odpovídá MUDr. František Ždichynec (76), jenž je považován za legendu pražské záchranné služby.

Pracoval jako záchranář pro Zdravotnickou záchrannou službu hl. m. Prahy, kde také šest let zastával funkci ředitele záchranné služby. Stál u mnoha změn ve vývoji urgentní medicíny a fungování záchranné služby. Například 1. dubna 1987 uváděl do provozu leteckou záchrannou službu. Ve stejném roce zaváděl v Praze tzv. rendez-vous systém. Ve zdravotnictví působí dodnes, přestože už je v důchodu. Na částečný úvazek pracuje jako koroner.

Proč jste se začal zajímat o urgentní medicínu?

Šel jsem na to obráceně a začal jsem na záchrance. Šel jsem na medicínu, protože jsem chtěl dělat urgentní medicínu. Byl jsem v té době řidič záchranky a ošetřovatel. Takže obor byl dán ještě před vstupem na fakultu.

MUDr. Ždchynec (s vousy)
MUDr. František Ždichynec (s vousy). Zdroj: archiv ZZS hl. m. Prahy

Co Vás k neodkladné péči vedlo?

To je postižení. K tomu mě přivedl jeden automobil, když jsem byl v sedmé třídě. V Pelhřimově na náměstí přijel pražský úrazový vůz, pravděpodobně šla posádka na oběd do hotelu Slávie, a tam jsem to barevné auto poprvé viděl a od té doby jsem asi uvažoval tímhle směrem. To byla padesátá léta a byly nějaké články o tom, jak se převážela nějaká nádražačka od Tábora na kliniku do Prahy. Nejvíce mě na tom ale tehdy zaujalo to, že pomoc je možná, když přijde včas.

Když se ohlédnete na Vaše začátky a porovnáte je s dnešní situací, jak moc se to změnilo?

Princip se nezměnil, vždy je to záchrana lidského života, vždy to odpovídá době, ve které ji poskytujete, obecnému vědeckému poznání, co se dá dodat? Samozřejmě se ten obor vyvíjí, souvisí to jak s výzkumnou činností, tak s technickou základnou. Změnilo se toho hodně. Ale to se můžete také ptát, co se změnilo od Krymské války, to platí pro všechny obory.

Je možné vypíchnout, v čem se to změnilo úplně nejvíce, v jaké oblasti?

Myslíte v neodkladné péči? Hlavně technické vybavení, to znamená, že tam je podstatný vznik oboru anesteziologie/resuscitace, a nyní se k tomu přidává ještě urgentní medicína, jež se jako obor odtrhla od chirurgie. Objevovaly se další látky, které se daly používat, hlavně se pohnula technika, to znamená, že nastoupila umělá plicní ventilace místo železných plic. Objevily se tlakové dýchací přístroje, objemové dýchací přístroje, u nichž se u zaintubovaného pacienta přepíná vdech na výdech, potom to dostalo řízení elektronikou, a takhle to pokračovalo až do současnosti, kdy ty nejnovější dejcháky já už ani neznám (smích).

DSC_0462
MUDr. František Ždichynec (vpravo). Zdroj: archiv ZZS hl. m. Prahy

Jak jste se dostal k řízení pražské záchranné služby?

To je docela zajímavý vývoj, to dodnes nevím. Onemocněl MUDr. Mikeš, ředitel pražské záchranky, v té době jsem fungoval jako výjezdový lékař, ale měl jsem ještě na půl úvazku pověření k řízení dispečinku. Měl jsem vždy kolem 1,5 úvazku. Na místo ředitele mě musel navrhnout někdo z vedení, moc jsem se do toho nehrnul. Tehdy na mě chodily anonymy, že jsem moc mladý a moc hloupý. Měl jsem na výběr dvě varianty – buď že budu poslouchat někoho, kdo tam přijde a bude mít svoje představy, anebo se budu snažit tomu dát tu tvář, jak jsem si to představoval. Bylo to těžké rozhodnutí. Rozhodl jsem se pro to druhé a trvalo to šest let.

120200449_427251311587982_7153590152501143833_n
MUDr. František Ždichynec, foto: Herminapress s.r.o.

V té době jste zakládali leteckou záchranku?

To se dělo od roku 1984, v roce 1987 jsme ji zvedli. Trvalo to trochu déle, ale zvedli jsme ji.

Bylo to náročné?

Kdo si neuvědomuje dobu, třeba v použití leteckých prostředků v té době, tak to nemůže ani dobře pochopit. Tenkrát třeba vrtulníky nesměly přistávat volně v terénu, byly tehdy určené jen k ochraně státní hranice, ke kontrole plynovodu. Vojenské vrtulníky se třeba pohybovaly z jednoho rohu letiště do druhého rohu letiště. Dosáhnout možnost volného přistání v terénu byla dost složitá práce, stálo to opravdu hodně úsilí.

Na jaký svůj úspěch vzpomínáte nejraději, co se Vám nejvíce povedlo?

Nejvíce se povedlo, že leteckou záchranku od zkušebního provozu nikdo dodnes z oblohy nesundal, to považuji za důležité. To znamená, že myšlenka byla správná.

Na jaké období nejraději vzpomínáte?

To nevím, život žiju tak nějak tak, že nemám výjimečné období. Na záchrance utíká život strašně rychle.

Máte nějakou událost, na kterou nejvíce vzpomínáte?

Konkrétní událost asi nemám, ale je to hodně dynamická práce, potkáváte se v ní s dobrem i se zlem. Dobrý pocit vždy byl, když jste pacienta dopravila i s těžkým poškozením zdraví na místo definitivního ošetření. Ne v pořádku, ale předala jste ho živého. Dál už to záleží na nemocniční péči, ale v první řadě je důležité, co mu poskytnete v terénu. Je tam spousta negativních pocitů, když se to zvládnout nedá, protože jsou i takové situace, které nemůžete vyřešit. Vždy je ale příjemné, když se podaří život zachránit.