Pomůže proti koronaviru zákaz chat a chalup?

Pro současnou situaci je celkem symptomatické, že o nejnovějším vládním drastickém zákazu v boji proti koronaviru jsme se nedozvěděli ze srozumitelné komunikace na tiskové konferenci nebo alespoň z tiskové zprávy, nýbrž díky bystrému oku Ireny Válové na České justici. Ministerstvo zdravotnictví ve svém mimořádném opatření z 23. března přikázalo „osobám zdržujícím se na území České republiky…pobývat v místě svého bydliště“. A dokonce se proslýchá, že agilní policisté začali již dnes obracet auta mířící z Prahy na Slapy. Tohle opatření je ovšem nesmyslné věcně i právně a navíc v praxi nevymahatelné.

Jako metoda ochrany obyvatel proti pandemii toto opatření zjevně fungovat nemůže. Ba právě naopak. Pokud je účelem všech přijatých opatření snaha omezit mezilidský kontakt a tím minimalizovat příležitost k přenosu viru, jde dokonce zákaz cest na chaty a chalupy přímo proti tomuto cíli. Asi nemusím být profesorem medicíny, abych byl s to porovnat, zda se s více lidmi a blíže potkám v paneláku nebo na chatě se zahradou. Tvrzení, že se nemůžu potkat s nikým, protože podle nařízení přeci jsem zavřený doma a nevystrkuji ani nos, tváří v tvář realitě také neobstojí. Jít se projít třeba do Stromovky nezakazuje ani nejnovější nařízení a z hlediska bazální duševní hygieny jde přirozeně o dost zásadní opatření. A skutečně potkám před domem a v parku méně lidí než na cestě z chaty do lesa? Hysterické volání „lufťáci sem zatáhnou virus“ je jen mírnou obměnou blábolivého Pernesova „za koronavirus můžou lyžaři“. Nebýt zatracovaných „lufťáků“ nejspíš by v mnoha vesnicích už dávno neexistovaly ani malé obchody se smíšeným zbožím. Nebyla by přece jen lepší trocha vstřícnosti, tím spíš, že reálné riziko šíření nákazy při dodržování základních opatření (rouška, omezování kontaktu, omezený počet lidí v obchodě atp.) a při aktuálním počtu infekčních lidí, tedy 1,5‰ obyvatel ČR, je mizivé.

Zároveň je tento příkaz napsán tak právně nesmyslně, až jeden známý advokát na Twitteru spekuloval, zda nejde o úmysl, aby pak mohli ministerští úředníci pokrčit rameny, že vlastně nic zakázané nebylo, takže není co odškodňovat. Bydliště je termín soukromoprávní, definovaný ust. §80 Občanského zákoníku: „Člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu.“ Bydliště tedy nemá nic společného s trvalým pobytem, což je čistě evidenční položka využívaná pro různé potřeby státní byrokracie (např. pro rozpočtové určení daní). Kdyby bylo přikázáno se zdržovat v místě trvalého pobytu, asi by se divili starostové měst po celé republice, když by se bydlení na úřadě začali domáhat všichni lidé v exekuci, kteří mají na úřadě trvalý pobyt. Stejně tak nemá nic společného s doručovací adresou. Zákon dokonce ani nevylučuje mít více bydlišť. Každý asi známe seniory, kteří zimu tráví v pohodlně vytopeném panelákovém bytě, ale jakmile vysvitnou první jarní paprsky, nakládají svou Felicii až po strop a stěhují se na chatu. Totéž ostatně platí pro studenty, kteří žijí napůl v pronajatém pokoji v Praze, napůl u rodičů někde na malém městě. Ve kterém bydlišti se má občan podle nařízení zdržovat? Kde se mají zdržovat bezdomovci? Kde lidé bydlící na ubytovnách? Není pro ně nesrovnatelně lepší, pokud půjdou kamkoli ven než než když se budou zdržovat v jedné místnosti se společnou kuchyní a koupelnou pro celé patro? Přikázat občanům, aby se zdržovali v místě, které je pro statisíce z nich obtížně určitelné, v soudním řízení předmětem často komplikovaného dokazování, je jen psychologická metoda nátlaku ve stylu twitterových výzev #stayathome. Jenže správní akt – opatření obecné povahy nemá co být psychologické opatření, nýbrž konkrétní, jednoznačná, srozumitelná a vymahatelná norma.

Praktická nevymahatelnost zákazu cest na chaty a chalupy pak bije přímo do očí. Irena Válová v již dříve zmíněném článku píše o zvěstech, že policejní hlídky na silnici z Prahy na Slapy kontrolují a obracejí ty, kteří směřují do tamější chatové oblasti. Je mi upřímně líto, že jsem v té chvíli po inkriminované silnici nejel. Jak prokazují policisté, že posádka auta nemá bydliště právě na chatě či chalupě? Jak prokazují, že nejedou pomoci svému příbuznému – seniorovi, který tráví podzim života s výhledem na přehradu? Že nespadají do řady dalších specifikovaných výjimek? Opravdu má smysl, aby ministerstvo stavělo občany a policisty do situace, kdy jedni budou druhým do očí s vážnou tváří lhát a ti druzí budou s vážnou tváří předstírat, že lhaní věří anebo se budou bezúčelně vztekat a hádat se, zda jsou chatařské propriety v zavazadlovém prostoru skutečně nutné pro péči o blízkého seniora?

Nejnovější komunikace vlády na toto téma je ovšem ještě zajímavější. Ministr vnitra tvrdí, že cesty na chaty zákazané nejsou („nikdo vás za to nezastřelí!“), ale maximálně je nedoporučuje. Ministr zdravotnictví tvrdí, že se nic nezměnilo oproti předchozímu stavu, na chaty a chalupy se prý může jezdit jen v případě, že člověk nemá příznaky onemocnění a hodlá takzvaně „změnit“ lokalitu. Marno konstatovat, že ani jeden z těchto názorů nekoresponduje s opatřením obecné povahy, které vydalo v úterý Ministerstvo zdravotnictví.

Jan Klusáček, poradce předsedy ODS pro zdravotnictví