Zimní čas je lepší pro přirozené střídání světla a tmy

Podle bývalé předsedkyně Akademie věd ČR Helena Illnerová by při celoročním ustálení času měl být zaveden zimní, tedy standardní středoevropský čas. Lépe by vyhovoval přirozenému přírodnímu cyklu střídání světla a tmy daného otáčením Země kolem své osy. Zavedení letního času by podle ní v zimě způsobilo delší tmu ráno a delší světlo večer. Hodinový posun při přechodu na letní čas a zpět způsobuje problémy s psychickou i fyzickou výkonností.

„Pokud bychom přešli po celý rok na letní čas, pak by pro nás tak důležité vnější světlo v zimě začínalo až v devět hodin ráno. A déletrvající vnější světlo zvečera by nás pak dále po celý rok mohlo zpožďovat,“ uvedla Illnerová. Podle ní je rytmus spánku a bdění velmi nesymetrický. „Půlnoc je zhruba polovina tmavé části dne, ale my chodíme spát kolem jedenácté hodiny večer a vstáváme mezi šestou a sedmou hodinou ranní. Přisvětlováním zvečera a pozdějším vnějším světlem zrána bychom za chvíli chodili spát po půlnoci,“ doplnila.

Lidé mají podle Illnerové tendenci spíše se zpožďovat, protože vnitřní hodiny mají o něco více než 24 hodin. K tomu, aby byli lidé přesně synchronizováni, pomáhá intenzivní ranní světlo. Způsobuje drobné denní předběhnutí chodu vnitřních hodin člověka tak, aby jeho vnitřní den trval také 24 hodin.

I po přetočení času na letní o hodinu dopředu vnitřní hodiny člověka běží podle vědkyně ještě chvíli podle standardního středoevropského času a chvíli trvá, než se přizpůsobí. „Aby se naše vnitřní hodiny přizpůsobily rychle, potřebovaly by intenzivní ranní světlo. Ale vstáváme-li například v šest hodin ráno, pak v době okolo jarní rovnodennosti v letním čase ještě žádné sluneční paprsky nepocítíme a vstaneme opět do tmy,“ popsala biochemička a fyzioložka.

Během adaptace na letní čas mohou nastat problémy s dřívějším usínáním, ale vstát musíme o hodinu dříve. Přitom jakékoliv zkrácení doby spánku je, jak řekla Illnerová, zátěží pro organismus a může snížit naši psychickou a fyzickou výkonnost. V důsledku toho se může krátkodobě zvýšit úrazovost až o pět procent. „Pokud určité nemalé části občanů vadí přechod na letní čas, vadí jim střídání času a potřebují spíše zůstat u jednoho standardního po celý rok, pak by to společnost měla pochopit a přijmout,“ shrnula Illnerová.

V úterý podpořili evropští poslanci plán na zrušení povinného střídání standardního a letního času v roce 2021. Členské státy Evropské unie by měly svůj postup koordinovat, aby se předešlo případnému narušení fungování jednotného trhu. S ukončením seřizování hodinek každého půl roku musejí nakonec souhlasit i členské země. Do dubna 2020 mají informovat Evropskou komisi, jaký čas si vybraly.

V české společnosti podle průzkumů zatím neexistuje jednoznačný názor na to, jaký čas by měl v zemi platit. Letní čas by podle loňského průzkumu agentury STEM/MARK chtělo celoročně zachovat 44 procent dotázaných, pro zimní čas je 24 procent. Necelá třetina se zrušením střídání času nesouhlasí.

Letní čas, který se uplatňuje ve většině evropských států, byl v českých zemích poprvé zaveden v letech 1915 a 1916. Vrátil se za druhé světové války v roce 1940 a trval do roku 1949. Potřetí si Češi začali posouvat hodinky před 40 lety, v době takzvaného druhého ropného šoku.

Do poloviny devadesátých let trval v Česku letní čas půl roku. Od roku 1996 se republika připojila ke zvyklostem Evropské unie a časový posun trvá sedm měsíců.

Jan Štoll, ČTK

Zavádění letního času

– Účelem letního času má být úspora elektrické energie, která by byla jinak potřeba pro večerní osvětlení, podle energetiků změna času ale velké úspory elektřiny nepřináší. Různé občanské iniciativy a petice se také řadu let odvolávají na možné negativní dopady střídání času na zdraví.

– V českých zemích byl ještě rámci Rakouska-Uherska letní čas poprvé zaveden 30. dubna 1916 a platil do 1. října. K tomuto datu, tedy v průběhu první světové války, zavedlo tehdy letní čas i Německo, kde skončil v roce 1918, v Rakousku o dva roky později. Z dalších zemí se letní čas na zkoušku zavedl i ve Švédsku, a to od 15. května do 30. září 1916.

– Letní čas byl v Československu znovu zaveden v důsledku úsporných opatření za druhé světové války. V českých zemích (tehdy v Protektorátu Čechy a Morava) fungoval nepřetržitě od 1. dubna 1940 až do 4. října 1942, dále pak v letních měsících v letech 1943 až 1949. Na přelomu roku 1946 (1. prosince 1946 – 23. února 1947) byl zaveden také tzv. zimní čas, kdy byl čas posunut o jednu hodinu dozadu.

– Potřetí si Češi a Slováci začali každoročně posouvat hodinky od 1. dubna 1979 za energetické krize. Po několika letech se ustálilo pravidlo, podle kterého se letní čas zaváděl poslední březnový víkend a končil poslední zářijový víkend. Od roku 1996 je letní čas o jeden měsíc delší – trvá tedy sedm měsíců, do posledního víkendu v říjnu, čímž je letní čas zaveden po větší část roku než čas pásmový. Tato změna byla provedena v celé Evropské unii.

– Nejzarytějším českým odpůrcem letního času byl pekař Stanislav Pecka ze Sobětuch na Chrudimsku, který zemřel v roce 2009. Jeho následovníkem je například lidovecký senátor Petr Šilar.

– Jako první přišel s návrhem zavést letní čas zřejmě Američan Benjamin Franklin. V roce 1784 poukazoval na to, že by se tak ušetřilo na svíčkách. Ale s nápadem posunout hodiny přišel až 120 let po něm londýnský stavitel William Willet. Jeho návrh z roku 1907 posunoval každou dubnovou neděli hodiny o 20 minut dopředu a opačně se mělo postupovat v září.

– Ve světě se v mnoha zemích v minulosti letní čas zaváděl, ale i rušil. Obecně lze říci, že letní čas platí ve většině zemí Evropy, Severní Ameriky a Blízkého východu, zatímco v Asii (kromě Íránu), v Africe a ve většině států Jižní Ameriky (kromě části Brazílie, Chile a Paraguaye) neplatí. Z velkých zemí jej v roce 1992 zrušili v Číně a v roce 2014 definitivně v Rusku. V Evropě letní čas neplatí například v Rusku, Bělorusku a na Islandu.